Píše

Love me, babe

28. září 2012 v 21:03 | Aw.
Nádhernej pocit. Jsem neodolatelná osobnost. Jistěže. Jak vám jeden den a jedna informace dokáží absolutně zlepšit náladu, dětičky? Úplně jednoduše. Lichotky postačí. Asi bych nedokázala být jen krásná a hloupá. Inteligentní rozhovory jsou táák sexy. A je naprosto jedno, s kým je vedete.

Víte... nikdy jsem nechtěla bejt nóbl. A asi ani nikdy nebudu chtít. Ale je to fajn. Autsajdři jsou milí lidi. A všichni jimi jednou byli. A možná si to nepamatuji jistě, ale je fajn, když mi někdo připomene, že ti nóbl, když ještě bývali autsajdři, tak mě měli rádi. Jakou jsem. Ona. Než si začala vybírat kamarádky podle popularity a změnila žebříček hodnot. Mám teď sebevědomí mírně nad zdravou hranicí. Ale nejvíc mě stejně žere Jeroným!!

Svetry a kakao. A ta moje zlá opice zítra slaví. Už zítra. Zítra už je oslava. Život je fajn. Mám ji ráda. A šestnáct jí bude jenom jednou. Miláčce mojí.

Aw.

Daamn

23. září 2012 v 13:07 | Aw.
Zblázněte se. Cuties never die.

Billy Talenti. Na ty se jen tak nezapomíná. Můj osobní soundtrack. Teda alespoň na nějakou tu dobu... neurčitou. A už mám zase nutkání fotit. Takže se tu možná něco objeví. Možná. Něco. He.

Asi mě to nežere

21. září 2012 v 17:18 | Aw.
A další týden je za mnou. Cítím se fajn. Příští týden bude fajn. Asi bych měla být nadšená. Asi je to lepší než nic.

Trošku té psychadelie do uší. Víte, dnešek byl opravdu zajímavý den. Na jednu stranu mi bylo úžasně, byla jsem okouzlena. Na druhou stranu to bylo odporný. Cítím se divně za to, co vím. Ale nejspíš bych se měla cítit ještě divněji. Žere mě to, ale asi ne tolik, jako by mě to žralo před rokem, či před dvěmi. Už jsem zvyklá, že lidi maj hnusný tajemství. Je mi zima a snědla bych těch vaflí celý balíček, kdybych mohla. Fuck off.

Naštěstí je tu můj vytoužený pátek. Takový roztomilý den. Do školy až v pondělí. Nad tím se musím pousmát, i kdyby mě všechno ostatní ničilo. I kdyby mě nikdo neměl rád. A to se stejně nestane. Svět mě miluje. Nebo jsem alespoň obklopena těmi milujícími. Ostatní pro mě poslední dobou moc nejsou.

Zase jsem porušila slib. Slib, který jsem dala sama sobě. To jsem celá já. A nemůžu si pořád nalhávat, že příště se o nestane. Když je všechno fajn, vzpomenete si, proč to předtím tak nebylo. A zase se to vrátí. To, proč jste chtěli zahodit všechny naděje. Ta hluboká propast. Znovu do ní spadnete. A ještě k tomu... ještě k tomu musím zrovna dneska znovu potkat toho hezounka, na kterýho nechci myslet. Holt někdo má štěstí, že ano. Někdo musí být ten trapnej.

Aw.

K nezaplacení

18. září 2012 v 16:39 | Aw.
Je to perfektní. K nezaplacení. Mít kámoše. Mít sny a nápady. A nebo vidět zdánlivě perfektní lidi chybovat. He. Tento den bych si dala klidně ještě jednou.

Včera večer jsem dopsala nashromážděné infromace z rozhovorů. Z rozhovorů s pár důležitými lidmi. Teda... víte, co je zničující? Chtít někoho přitáhnout do svého života a zároveň do něho nebýt zamilovaná. Něco jako beznadějná láska, akorát bez té motivace. I když něco uvnitř mi říká... ne, nebudu to něco poslouchat. Je to taková ta pitomá část mé duše. Ta, která mi připomíná, že jsem tragédka. Že pěkní kluci jsou přitažliví. Shit.

Pitomý chyby. Kdo mě je odnaučí?

Story od The Year. Mám je ráda. :)

Aw.

Yeah

15. září 2012 v 16:18 | Aw.
Dva týdny střední školy jsou už za mnou. Páni. A udělala jsem docela pokroky. No, ne všechny mě těší. Dospívám. Jednám jinak. Přestávám být tak paličatá. Chybí mi to. Mému okolí asi ani ne.

Škola už mi nevadí tak, jako první týden. Začínám zjišťovat, že v druhém patře je plánek budovy, a když se budu držet třídy, vždycky najdu tu učebnu, kterou potřebuji. Stihla jsem už ztratit peněženku a zase ji najít. Stihla jsem získat dvě jedničky, z matiky a chemie. Stihla jsem zjistit, že abych zvládla profilovou maturitu z francouzštiny, musím dost máknout. A to nejdůležitější - dokáži mluvit s klukama, aniž bych se zakoktala nebo jinak znemožnila. Za to si gratuluji. Asi by to bylo něco jiného, kdybych měla mluvit s někým, kdo se mi líbí, ale i tak to považuji za obrovský úspěch. Dokáži oslovit kluka na chodbě. Přiznávám, šlo mi o krk. Bylo to kvůli školním novinám. Ale já jsem to dala a asi čtvrt hodiny po škole jsem si s ním povídala o hudbě na lavičce před školou. Cítila jsem se fajn. Smáli jsme se. Umím komunikovat. To je vše, co si teď od života přeji.

Včera jsem byla na oslavě šestnáctin jedné z mých nejlepších kamarádek. A bavila jsem se. Možná taky proto, že jsem tam potkala jednu kamarádku, která mi přes prázdniny tak moc chyběla. Tak moc. A ona teď chodí na školu asi třicet minut vlakem odsud. Vím, že ji zítra uvidím, a že se domluvíme někdy na venek. A nejsem taková ta kravka, která má potřebu plnit Facebookové zdi svých kamarádek srdíčky. Ale štve mě, jak se to blíží. Ten čas, kdy se každá rozutečeme na jinou výšku. Ne, ticho. Je to ještě daleko.

Já tak moc nemám ráda perfektní lidi. Takové ty... zdánlivě perfektní. Ty, co se perfektními dělají, a je jim to tak zatraceně dobře. Tak dobře, že nikdo nepozná, že to jen předstírají. Pche.

P.S.: Všímám si, že jsme překročili pětset návštěvníků. Milé.

Aw.

Úplně první lekce

6. září 2012 v 19:43 | Aw.
Miluji dnešní den. A všeobecně miluji dny, kdy se stalo víc dobrého než špatného. A dny, kdy není odpolední vyučování.

Nikdy bych neřekla, že budu dnes tak oplývat city. Ale hraje mi perfektní písnička, víkend je za dveřmi a já jsem dnes byla na svojí úplně první lekci elektrické kytary. Uíí!!

Je to něco, co nedokáži popsat. Ten pocit, když držím kytaru. K nezaplacení. Miluji vybrnkávat jednu strunu po druhé. Miluji tu harmonii. Jak dokáži jen pomocí bratrovy staré kytary a svých dvou dlouhoprstých rukou vytvořit tak nádhernou melodii. Samochvála voní. A já už se nemůžu dočkat další lekce. A další. A toho čahouna, co chodí hrát přede mnou. Už dlouho jsem nemluvila s klukem, který není z mé rodiny, ani můj spolužák či učitel. No, a... ehm... chybí mi ten stres a napětí. Ty trapné chvíle ticha, kdy nic neříkám, protože s kluky prostě mluvit neumím. Ne nějak... ve velkém. Ne, když jsou překrásní, inteligentní kytaristi. A zrovna takoví se mi líbí. Lucky me.

Aw.

Brr.. lidi

3. září 2012 v 11:43 | Aw.
A je to tady. Pondělí. Konečně jsem se po prázdninách viděla s lidmi, kteří mi chyběli. Viděla jsem se s lidmi, které teprve poznám. A naneštěstí jsem se viděla i s lidmi, které popravdě moc nemusím. S lidmi, co mnou pohrdají. S těmi, co jsou až příliš zaměstnaní sami sebou. Je mi z toho zle. Je mi zle z toho, jak málo slušnosti v sobě mají.

A i přes to, že jsem znechucena, jsem si první školní den docela užila. Mám tu nejlepší spolusedící. Měla jsem i pár momentů, kdy jsem se naprosto upřímně zasmála. To mi poslední týdny chybělo. A víte, že už si ani nepamatuji, kterou nohou jsem do té školy vkročila? A je mi to jedno. Nejspíš na tom ani tak nezáleží, ty jedna pověrčivá Aweren. Neříkám, že jsem ráda, že už je po prázdninách. Ale jsem ráda, že mám už ten první den za sebou. Jo, jsem středoškolačka. A už se těším, až budu zítra všem učitelům přikyvovat, že jsem opravdu sestra toho jejich nejmilejšího studenta. A jak jim budu běhěm roku dokazovat, že nejsem ani zdaleka tak dokonalá, jako on.

Kolem půl jedenácté jsem dojela domů a hned jsem se naobědvala. Takže je kolem tři čtvrtě na dvanáct a já už jsem nějakou tu chvilku po obědě. Nejsem na to zvyklá. Ale líbí se mi téma týdne. Asi i něco napíši. Heh, těšte se.

Aw.

Nejsem milující bytost

30. srpna 2012 v 15:55 | Aw.
Nejsem, no. Ale asi už nejsem tak povrchní, jak jsem bývala. Dokáži se upřímně usmát na někoho, kdo je ke mně milý a přitom není vzhledově nijak pěkný. Pořád jsem paranoidní a nevěřím lidem, ale už se alespoň snažím tvářit, že taková nejsem. Říká se, že na střední škole poznáte nové lidi, bla, bla, bla... měla bych se na to připravit. Nějak. Zbořit jednu ze stovky zdí, co jsem si za těch patnáct let postavila kolem srdce. Třeba.

Asi nějak nemám potřebu vyznávat city. Teda myslím nějak... naplno. Dokázala bych vám říct, že miluji Slashe, ale to proto, že je to taková ta... you know... platonická láska. Není to to samý - milovat Slashe, milovat čokoládu a milovat nějakého svého potencionálního přítele. Vy jste chytří, vy to jistě pochopíte, že ano. Stejně je ztráta času se nad tím zamýšlet, když stejně nejsem nijak zvlášť milující bytost. A možná bych měla.

Neříkám, že jsem pesimistka. Já si jen poslední dobou všímám, že víc mluvím o tom, jak něco nenávidím, než o tom, že něco miluji. To bude tím, že stejně nejsem na nějaké extrémní vyznání citů. Nebo tím, že se ta škola zatraceně blíží.

Já vlastně ani nemám blogy, co bych 'milovala'. Mám blogy, které mám o něco raději než ostatní. A mám blogy, co prostě nemám ráda. Co mi prostě nic neříkají. Na které prostě nechodím. Když mě na titulce zaujmou nějaké názvy článků, tak se tam jdu podívat. Ne ale, pokud je to blog, co nemám ráda. Prostě mě odradil designem, stylem psaní nebo tím, o čem vůbec píše. Aha, pořád jsem povrchní.

Nakonec bych zmínila moje nadšení pro vzdělávání společnosti. Plánuji nějaký... projekt. Ale zatím pššt. A pokud chcete, vzdělávejte se poslechem Mötley Crüe. Jako já.

Aw.

Zpět a (částečně) spokojená

22. srpna 2012 v 9:39 | Aw.
Možná jste si všimli. Na pár dní jsem vyrazila k Balatonu pod stan s těmi sice nejbližšími, ale zdaleka ne tak blízkými, jak bych si přála. Prostě lidem nevěřím. Měla bych?

Mám ráda místa, kde mě nikdo nezná. Místa, kde se můžu obléct jako absolutní psychopat a usmívat se, jako by to pro mě bylo úplně normální. Místa, kde se usmívám na cizí kluky, protože vím, že je už nikdy v životě neuvidím. Místa, kde se ti cizí kluci občas i usmějí na mě. To mi myslím bude celý příští školní rok chybět.

Ve středu jsem přespala u kamarádky a ve čtvrtek ráno jsme vyrazili. Vrátila jsem se v pondělí večer, vycuclá, rozlámaná a natěšená na svou vlastní postel. Chyběla mi. I když nemůžu říct, že jsem si to tam neužila. Že jsem se nerozhodla podívat se na volně přístupné vystoupení maďarských folklórních tanců a roztleskat publikum. Že jsem málem nezbořila finskou vlajku u vchodu do campu, kvůli těm mým platonickým láskám (a to všechno bez jediné kapky alkoholu v krvi!). O nich budu polemizovat zase někdy jindy.

Dneska jsem měla v plánu jet do Brna, ale nakonec jsem to stejně odpískala, protože jsem unavená. Nechce se mi prostě nic dělat. To slovo nejspíš není unavená, ale líná. Chci dneska celý den sedět na... zadku, hrát na kytaru a pařit Simíky (člověk by neřekl, jak moc je to návykové!). Neříkám, že bych se v takových dnech cítila nějak výjimečná - naopak, seká se mi počítač a kytara kvílí už jen ze zvyku - ale pořád jsem takhle raději, než ve škole. Těšila jsem se do školy skoro celou první polovinu srpna, chápete - střední. To jsou nové obzory. Ačkoliv polovinu lidí tam už znám. Stále nové obzory. Z nudy jsem tedy otevřela učebnici práva. Ha. Od té doby už se netěším. A to mě právo docela baví. Nedokážu si představit pohled do učebnice něčeho, co nenávidím. I když si teď nemůžu zrovna vybavit, jaké předměty ještě existují. Ještě k tomu jsem včera večer objevila na stránkách školy rozvrhy. Jsem zvědavá, kam vměstnám ty moje vytoužené hodiny elektrické kytary. To bude docela mazec. A já debil jsem se prostě musela napsat na anglickou a francouzskou konverzaci... aspoň budu chytrá, že ano.

Jo a ještě si musím dneska uklidit. Vím, že to umím.

Aw.

Something to remember me by

13. srpna 2012 v 11:29 | Aw.
OK. Tak jsem tu. A tímto článkem bych vás tak trochu chtěla přivítat do mého kreativního doupěte. Takže... ehm... vítejte. Pokud se ještě někdy zastavíte, možná přijdete na to, o čem to tu všechno je a bude. Nemůžu totiž upřímně říct, že bych už měla nějakou vizi. Nějaký plán. Ponechám to náhodě. Ono to nějak dopadne, o to se nebojím.

Aw.
 
 

Reklama